OPENING RECEPTION
Vernisáž: 28 dubna v 18 hodin.
Opening: 28 April at 6 PM.
EXHIBITIONS DATES
29. dubna - 26. června 2022
28 April - 26 June, 2022
ABOUT THE SHOW
Pavel Büchler nerad vysvětluje. V knize napsané v minulém roce s Karlem Halounem, "O umění, zjednodušeně řečeno", vydané nakladatelstvím Rubato, říká, že to, jak svět práci umělce přijímá a jak jí rozumí,
"... je alespoň zčásti dáno nebo omezeno repertoárem vypůjčených konceptů a jazyka z filozofie, teorie, kulturních věd atd., prostě tím, jak o ní mluvíme a píšeme. Problém není v tom, že si vypůjčujeme jazyk, se kterým zřídka dovedeme zacházet, ani v tom, že si jej vypůjčujeme z módních akademických diskurzů, které často samy nejsou ničím víc než kolekcemi výpůjček, ale v tom, že nemáme vlastní hlas a přitom chceme – nebo se cítíme povinováni – mluvit jen a jenom o sobě. Výsledkem je, že zníme jako roboti. (...) Vinu na tom nese obecně přijatá obsese „kulturního světa“ – zejména jeho profesionální domény – filtrovat nepředvídatelnost estetického zážitku slovy a tak nás o něj předem připravit. Podléháme tomu všichni. Typická návštěva galerie (zastav mě, čtenáři, jestli to sám znáš) vypadá dnes tak, že si nejprve u dveří vyzvedneme informační leták, mrkneme na něj, než začneme fotografovat jednotlivé exponáty, namlouvajíce si snad, že si pak srovnáme naše dojmy s poznatky načerpanými z „povinné četby“ v klidu doma, a vypadneme. Vím, že je to trochu karikatura, ale divák, který se opravdu nezaujatě dívá a nezávisle myslí, začíná dnes být pod tlakem vysvětlování skoro stejně ohrožený druh jako umělec, který se odváží mlčky spoléhat na to, že jeho práce mluví sama za sebe."
ABOUT THE ARTIST
Pavel Büchler does not like explanations. In the book written last year with Karel Haloun, "O umění, zjednodušeně řečeno" (On Art, Loosely Speaking, published by Rubato), he writes that the reception of an artist´s work,
"... is at least to some extend determined or constrained by a repertoire of concepts and a language borrowed from philosophy, theory, cultural studies etc., in short, by how we speak and write about it. The problem is not that we borrow a language which we seldom know how to use, nor is it that we borrow it from fashionable academic discourses which are themselves often little more than compilations of borrowings, but it is that we do not have an authentic voice of our own and yet feel compelled to talk exclusively about ourselves. The result is that we sound like robots. (...) The fault lies at the door of the widespread obsession throughout the "cultural world" - particularly its professional part - to filter the unpredictability of the aesthetic experience by words and so to deprive us of the experience in the first place. We all succumb to it. A typical gallery visit today (stop me, dear reader, if you already know this) consists of picking up an information leaflet at the entrance and, having glanced at it, proceeding to photograph the works on display in the vain hope that we might reconcile our impressions with the insights gained from the "recommended reading" back at home - and with that we leave. This is a slight parody, I know, but even so a viewer who genuinely looks and independently thinks is becoming today, under the pressure of explanation, almost as endangered a species as an artist who silently dares to rely on his work speaking for itself."