OPENING RECEPTION

Friday, February 5, 2010
6 – 9 p.m.

EXHIBITIONS DATES

February 6 - April 1, 2010

Jiri Svestka Berlin
Zimmerstrasse 88-89
10117 Berlin

ABOUT THE SHOW

Jáchym Topol

Joy in the wasteland

The walker strides along, driven by an inner fire, most probably the need to kill and eat; this is the only thing we know about him with near certainty. But the title of the painting is perhaps just a little unnerving and unsettling.
Veronika Holcová entitled the painting Pilgrim IV, because she has created an entire series of these anthropoids, these erect hominids, these people on a pilgrimage who appear to be hairy, though they could well be smeared with clay to protect them from mosquito bites. A pilgrimage? So the man is not out for a stroll, he’s on a holy mission that we all undertake bare and naked, and during which a mere stumble can exact the highest possible price. Is the artist paying tribute to the first people on earth, living beneath a still fresh sky? But perhaps it’s one of us striding along, a wise modern human, one of our contemporaries who’s fled from the city and is now returning to the past on the backdrop of these often freakish clumps of colours. Or perhaps it’s just my imagination running away with me and it’s actually a catastrophic vision of humankind.
And the pilgrimage from a dark past into an uncertain future leads through the apocalypse. Aha! A brave rover! But it’s also possible that the artist herself is smiling as she paints, winking at the viewer just a little.
For being enthused by a male, indomitably striding through wasteland holding a spear, a stick - or with bare hands which are of themselves terrible weapons – completely incriminates the viewer of an apparently typically male imagination, in other words one that reeks of violence. So let’s remain calm. The guy in the painting is a kind father on his way from the hunt straight back to the cave. Without any meat? Hardly. The view from a cave out into the wilderness is another theme occasionally explored by the artist. Moreover, violence is also present in her work.
In the Pilgrims series, evil is concealed, our hominid is striding forward with quite some fanfare, yet those paintings in the cycle characterised by blue tones are wistful and chilling, there the pilgrim is entirely alone. This particular one is striding through a colourful world, his eyes wide open and ears pricked up, but perhaps he is filled with joy every time he sets his foot down safely, greedily taking everything in and constantly sniffing the air in search of something to eat; and that is the – our - pilgrimage. But an attack could come from any of the little bushes. At any time. And then there’s the sky. Is its expanse with frothy clouds hospitable, or is that a tsunami rising in the distance? He doesn’t care right now. His only concern is taking that next step.

To the End of the Earth
But then the pilgrim reaches the end of the earth where the ocean begins. He freezes in awe. And he stands in primordial water, dumbfounded and wild eyed, in his hand a club, a sort of lifeless extension of his arm. In his other extremity he holds a female head. It is the head of a female of a different human species. Probably his quarry. Is he holding a trophy? He came across some of the “others” and had to slaughter them. He cut off that head, or he found it.
And here’s another hairy creature, on another pilgrimage. He is wearing a blonde female mask, probably in an effort to outwit the land of spirits. He is holding an implement made of flint, no doubt for self-defence, and he also has a walking stick. He prods and pokes around in the earth and it’s hot. A source of energy? Is he walking beneath a volcano? Is he jabbing at the primordial hot spring? Or is it hell? In observing Veronika Holcová’s painting, the viewer becomes a pilgrim. Just like her hominids, viewers must shoulder their way, or perhaps wade through the phantasmagorical landscapes of her paintings. Some are saturated with moisture, like predatory sponges or mushrooms. They swell or grow from shifting subsoil, they seem to be traps.
Shackles – a paraphrase of Breughel’s painting. Two little monkeys, stiff with exhaustion in a terrible relation: they cannot be parted. Instead of Antwerp, it’s Prague in the future or in a dream, grown over by jungle vegetation, a small airplane cutting across the sky, the river Vltava steadily eroding its banks.
And a little further on there’s another landscape. With a wolf. In agony, perhaps. He’s just howled for the last time. But energy glows in his jaws, embryonic magma, carbon from which a flame may yet flare up.
Hot footprints remain in dark landscapes without people and dwellings, bound by ice and cold. Fires and the places they spring from corrode the unfeeling icy earth. Perhaps in a moment it will engulf them indifferently.
There is silence here. In expectation of more mysterious vessels on the horizon, one has become trapped in ice. Hopefully, another is on its way. And the earth is opening up with the heat of blood.
This is where the journey ends. It becomes a scar in the wasteland, a rift in the first or the last landscape, a gash flooded with blood, from which everything will begin once again.

English translation by Marek Tomin

This text was written on the occasion of the exhibition Veronika Holcova – Onerous Past, Uncertain Future at the Jiri Svestka Berlin.

Copyright: Jáchym Topol; Marek Tomin; Jiri Svestka Gallery, Prague/Berlin

JIRI SVESTKA BERLIN
Zimmerstr. 88-89
D – 10117 Berlin
Tel +49 30 3472 7642

gallery@jirisvestka.com
www.jirisvestka.com

Jáchym Topol

Freuden der Wildnis

Da schreitet einer, getrieben von innerer Glut, vom Zwang zu töten und zu essen vermutlich; das ist alles, was wir von ihm wissen. So gut wie. Doch der Titel des Bildes springt einem vielleicht an die Kehle, verunsichert.
Wanderer IV hat Veronika Holcová es genannt. Eine ganze Serie dieser behaarten, womöglich auch nur wegen der Mücken lehmüberschmierten Affenmenschen hat sie geschaffen, homines erecti, Menschen auf dem Weg. Wanderer? Kein Spaziergang also, sondern eine Art Pilgerfahrt, auf der wir nackt und bloß voranschreiten und ein einziges Stolpern mit dem Leben bezahlen. Eine Verneigung der Malerin vor den ersten Menschen unter einem noch frischen Himmel? Vielleicht ist der Schreitende hier einer von uns, ein weiser Zeitgenosse, der aus der Stadt geflohen ist und nun im Licht der Feuersträuße oft ekstatischer Farben zurückkehrt in die Vergangenheit. Oder hat mich schon ein Phantasma im Griff, ist all das eine Katastrophenvision des Menschengeschlechts?
Und der Weg aus dem Dunkel der Vergangenheit in eine vage Zukunft führt durch die Apokalypse. Aha! Ein wackerer Wandersmann! Aber die Malerin – schmunzelt sie nicht bei der Arbeit, zwinkert sie dem Betrachter nicht zu? Die Begeisterung für das Männliche, das unbezwingbar durch die Wildnis zieht, mit einem Speer oder Knüppel oder mit bloßen Händen, die für sich allein schon schreckliche Waffen sind, überführen ihn vollständig jener angeblich männertypischen und also nach Gewalt schmeckenden Phantasien. Doch halt! Der Mann auf dem Bild ist ein liebender Vater, der gleich nach der Jagd auf die Höhle zusteuert. Ganz ohne Fleisch? Wohl kaum. Der Blick aus der Höhle hinaus in die Wildnis ist auch ein Thema der Malerin. Und Gewalt ist sowieso in ihren Bildern präsent.
Im Wanderer-Zyklus liegt das Böse unter der Oberfläche versteckt, unser Hominide schreitet selbstsicher aus, diese Bilder in Blau sind voller Sehnsucht und Kälte, der Pilgernde ist ganz und gar einsam. Zwar schreitet er durch eine Welt aus Farben, Augen und Ohren gespannt, doch ist er wohl froh um jeden sicheren Tritt, hungrig beäugt er alles, schnüffelt, was wo an Essbarem sei – das genau ist (unsere) Wanderschaft. Ein Angriff kann jederzeit aus jedem der Büsche erfolgen. Und dieser Himmel. Über dem Haupt des Wanderers wölbt er sich freundlich und von Wolken beschäumt; oder bäumen sich in der Ferne die Wogen eines Tsunami? Ihm ist es egal. Es geht um den nächsten Schritt.

Am Ende der Welt

Aber dann kommt der Wanderer ans Ende der Welt, an den Anfang des Ozeans. Steht starr vor Erstaunen. Steht im uranfänglichen Wasser, mit aufgerissenen Augen, in der Hand eine Keule, diese hilflos wirkende Verlängerung seines Arms. Die andere Pranke umkrallt den Kopf einer Frau. Diese Frau ist von anderer Menschenart. Wahrscheinlich sein Opfer. Hält er da eine Trophäe? Ist ihm das „Andere“ begegnet und er musste es töten? Hat er den Kopf selbst abgehauen oder gefunden?
Und noch einen Behaarten auf Wanderschaft sehen wir. Er trägt eine blonde Frauenmaske, vielleicht um das Land der Geister zu überlisten. Er hat einen Flintstein, bestimmt zu seiner Verteidigung, und einen Stock. Er stößt und stochert in die Erde, in der es glüht. Ein Energiequell? Wandert er am Fuße eines Vulkans? Sticht er den heißen Quell des Urbeginns an? Oder ist es die Hölle? Vor den Bildern Veronika Holcovás wird der Betrachter zum Wanderer. Nicht anders als ihre Hominiden muss er sich durch ihre phantasmagorischen Landschaften schlagen, muss sie durchwaten. Manche sind vollgesogen mit Nässe wie gierige Schwämme. Sie quellen und wachsen aus schwankem Grund, erscheinen wie Fallen.
Die Fessel, eine Paraphrase des Breughel-Bildes. Zwei Äffchen, bis zur Starre erschöpft in einer schrecklichen Bindung: sie können nicht voneinander. Antwerpen wird hier zu Prag, einem Prag der Zukunft oder des Traums, von Urwaldvegetation überwachsen, ein Flugzeug hobelt den Himmel ab, die Moldau unterspült verlässlich die Ufer.
Und noch eine Landschaft. Mit Wolf. Offensichtlich in Agonie. Gerade hat er ein letztes Heulen hinausgeschickt. Aber in seinem Rachen glüht Energie, keimfähiges Magma, Kohlenstoff, aus dem eine Flamme hochschlagen könnte.
Auch in den dunklen Landschaften ohne Mensch und Behausung bleiben glühende Spuren zurück, liegen eingeschlossen in Kälte und Eis.
Die Feuer und ihre Quellen zerätzen die fühllose, eisige Erde, die sie womöglich im nächsten Moment verschlingt. Stille herrscht. In Erwartung der geheimnisvollen Schiffe am Horizont, eins eingefroren im Eis. Das andere, vielleicht nähert es sich. Und die Erde öffnet sich durch die Wärme des Bluts.
Hier endet der Weg. Er wird zu einer Schramme im Ödland, zu einer Kluft in der ersten oder auch letzten Landschaft, einer blutüberströmten Kluft, in der alles von vorne beginnt.


Deutsch von Kristina Kallert

Dieser Text wurde anlässlich der Ausstellung Veronika Holcova – Bedrückende Vergangenheit, Ungewisse Zukunft in der Galerie Jiri Svestka Berlin verfasst.

Copyright: Jáchym Topol; Kristina Kallert; Galerie Jiri Svestka, Prag/Berlin

JIRI SVESTKA BERLIN
Zimmerstr. 88-89
D – 10117 Berlin
Tel +49 30 3472 7642

gallery@jirisvestka.com
www.jirisvestka.com

Jáchym Topol

Radost v pustinách.

Chodec kráčí, vlečen žárem, nejspíš nutností zabít a najíst se, tohle jediné o něm víme téměř s jistotou. Název obrazu ale snad trošičku sevře hrdlo a znejistí.
Veronika Holcová obraz pojmenovala Poutník IV, vytvořila totiž celou sérii těchle zřejmě chlupatých, anebo dost možná hlínou proti komárům pomazaných opolidí, homoerectů, lidí na cestě. Pou? Takže žádná procházka, ale posvátná cesta, po které všichni kráčíme holí a nazí a za klopýtnutí můžeme zaplatit nejvyšší cenu. Skládá tu malířka hold prvním lidem pod ještě čerstvým nebem? Ale třeba tu kráčí jeden z nás, člověk moudrý, současník, který prchl z města a nyní se na pozadí často šílených trsů barev vrací do minulosti. Anebo už mě chytá fantas a jde o katastrofickou vizi člověčenstva.
A pou z temné minulosti do nejisté budoucnosti vede skrz apokalypsu. Aha! Statečný kráčivec! Je ale možné, že sama malířka se při práci usmívá a tak trochu na pozorovatele obrazu pomrkává.
Vždy nadšení nad samcem, nezdolně kráčejícím pustinou, s oštěpem, klackem nebo s holýma rukama, kterou jsou samy hroznými zbraněmi, pozorovatele dokonale usvědčuje z té prý typicky samčí, čili násilím páchnoucí fantazie. Takže klid. Chlapík na obraze je hodný táta, který si to šine z lovu rovnou do jeskyně. Bez masa? To sotva. Výhled z jeskyně do divočiny je ale také občasným tématem malířky. A násilí je v jejích obrazech přítomno jakbysmet.
V sérii Poutníků je zlo skryto, nᚠhominid si vykračuje docela fanfarónsky, to část cyklu v modrém je tesklivá a mrazivá, tam je poutník docela sám. Tenhle sice barevným světem kráčí, oči i uši nastražené, ale možná se raduje z každého bezpečného došlápnutí, lačně vše obzírá a neustále čenichá, co je kde k snědku – a to je právě ta (naše) pou. Útok ovšem může přijít z kteréhokoli z keříků. Kdykoli. A to nebe. Klene se nad hlavou poutníka vlídné nebe zpěněné mraky, anebo se to v dáli napřáhla vlna tsunami? Jemu je to teď jedno. Jde o ten další krok.

Na konec země.

Ale pak poutník dojde až na konec země, k počátku oceánu. Strne v úžasu. A stojí tu v prvotní vodě, vytřeštěně civí, v ruce kyj, tak trochu bezvládné pokračování paže. V druhém pařátu svírá ženskou hlavu. Ta žena je jiného lidského druhu. Asi jeho obě. Drží trofej? Potkal nějaké „jiné“ a musel je pobít. Usekl tu hlavu, anebo ji našel.
A je tu další chlupatec, učastník pouti. Má blonďatou ženskou masku, asi chce krajinu duchů přelstít. Má pazourek, jistě k obraně a také má hůl. Bodá a šátrá v zemi a tam je žhavo.
Zdroj energie? Kráčí pod sopkou? Nabodává horké vřídlo prvopočátku? Anebo je to peklo?
Člověk, hledící na malby Veroniky Holcové, se stává poutníkem. Stejně jako její hominidé se musí prodrat či spíše probrodit fataskními krajinami jejích obrazů. Některé jsou nasáklé vlhkostí, jak dravé houby. Bobtnají či rostou z pohyblivého podlaží, zdají se být pastmi.
Pouta, parafráze Breughlova obrazu. Dvě opičky, strnulé vyčerpáním v hrozném vztahu: nemůžou od sebe. Místo Antverp je tu Praha v budoucnosti nebo ve snu, zarostlá pralesní vegetací, oblohu krouhá letadélko, řeka Vltava spolehlivě podemílá břehy.
A o kus dál už zase krajina. S vlkem. Snad v agonii. Právě ze sebe vydal to poslední zavytí. V tlamě mu ale žhne energie, zárodečná magma, uhlík, ze kterého ještě může vyšlehnout plamen.
Žhavé stopy zůstávají i v temných krajinách bez lidí a bez příbytků, sevřené ledem a chladem.
Ohně a jejich zřídla rozleptávají necitelnou ledovou zemi. Možná je za okamžik lhostejně pohltí.
Je tu ticho. V očekávání tajemných lodí na obzoru, jedna zamrzla v ledech. Druhá se snad blíží.
A země se otevírá teplotou krve.
Tady cesta končí. Stává se z ní šrám v pustině, průrva v první či v poslední krajině, průrva zalitá krví, ve které všechno začne znovu.

Tento text byl napsán při příležitosti výstavy Veroniky Holcové – Tíživá minulost, nejistá budoucnost v Galerii Jiří Švestka v Berlíně.

Copyright: Jáchym Topol; Galerie Jiří Švestka, Praha/Berlín

JIŘÍ ŠVESTKA BERLÍN
Zimmerstr. 88-89
D – 10117 Berlín
Tel +49 30 3472 7642

gallery@jirisvestka.com
www.jirisvestka.com

ABOUT THE ARTIST

Veronika Holcova paints metaphysical landscapes that draw on unconscious motifs, and reflect a future vision coming from the past. She combines figural and landscape motifs in a highly distinctive manner. In reality, the landscapes are projections of internal tensions and imaginary worlds where space and time lose their boundaries. The figures turn away from the viewer and head towards the unknown. Veronika Holcova´s work has a strong emotive effect.
More about Veronika Holcova

LINKS

• Press release